Zeme Afriky

b) ve věci (in re) jako její podstata – generalizující znak. Zde je patrné už smíšení s hmotou.
c) po věci (post rem) v lidském rozumu, jako pojem.
Rozdíl mezi body b) a c) ukazuje na to, co Abélard nazývá odlišností našeho vnímání a vnímané věci.

posted by sampron @ 12:00 PM

Avicen

Podívejme se stručně ještě na Avicennovo řešení. Podle jeho učení existuje univerzální trojím způsobem:
a) před věcí (ante rem) ve světovém rozumu, jako potenciální možnost, jako idea. I přes patrný vliv novoplatonismu lze vysledovat aristotelovskou formu, která se ještě „nesmísila“ s hmotou. Ve srovnání s Abélardem se jedná vlastně o onu formu communis koncipovanou rozumem (podle Avicennova systému světovým rozumem – čili Aktivním intelektem).

posted by sampron @ 12:37 PM

Obecný pojem

má jakožto objekt formu communis, což je myšlenkový útvar – návrh myšlení, figmentum, které je tu v zastoupení nepřítomné věci. Obecné však neexistuje reálně – koncipuje ho rozum. Pro jednotliviny pak je důležité naše vnímání, které není identické s vnímanou věcí. Naše porozumění se potom vztahuje na obraz skutečnosti – na představovanou věc, které pak přiřadíme pojem. Ovšem tento pojem je odlišný od pojmu obecného. Produkuje totiž jednotlivé jméno a zachovává si zvláštní a svým způsobem jedinečnou podobu jednotliviny.

posted by sampron @ 1:06 PM

Abélardovo úsilí ve sporu o univerzálie

Ve sporu, který hýbal celým křesťanským filozofickým středověkem, dospěli oba mnou sledovaní filozofové k velmi podobným závěrům. Egon Bondy k tomu dokonce tvrdí, že právě onen „konceptualismus“, ke kterému Abélard došel, přejala pozdější evropská scholastika od Avicenny, protože Abélard se nevyjádřil zcela jasně a navíc byl kaceřován.
Podívejme se tedy nejprve na Abélardovo řešení této otázky. Dotýká se mimo jiné také vztahu formy a hmoty a v tomto směru je zajímavá podobnost s Avicennovým řešením naznačeným v minulé kapitole. Abélard dochází pomocí abstrakce ve smyslově-psychologické oblasti k tzv. vox universalis, což je právě vlastnost, která se netýká jednotlivého předmětu, ale obecného pojmu vystihující vlastnost všech předmětů zahrnutých pod tento pojem.

posted by sampron @ 12:30 PM

Abélardovo úsilí ve sporu o univerzálie

Ve sporu, který hýbal celým křesťanským filozofickým středověkem, dospěli oba mnou sledovaní filozofové k velmi podobným závěrům. Egon Bondy k tomu dokonce tvrdí, že právě onen „konceptualismus“, ke kterému Abélard došel, přejala pozdější evropská scholastika od Avicenny, protože Abélard se nevyjádřil zcela jasně a navíc byl kaceřován.
Podívejme se tedy nejprve na Abélardovo řešení této otázky. Dotýká se mimo jiné také vztahu formy a hmoty a v tomto směru je zajímavá podobnost s Avicennovým řešením naznačeným v minulé kapitole. Abélard dochází pomocí abstrakce ve smyslově-psychologické oblasti k tzv. vox universalis, což je právě vlastnost, která se netýká jednotlivého předmětu, ale obecného pojmu vystihující vlastnost všech předmětů zahrnutých pod tento pojem.

posted by sampron @ 12:30 PM

V islámském světě

však žádná taková oficiálně církevní organizace neexistovala. Proč tomu tak bylo, je otázkou spíše pro religionisty, či historiky. Samotný tento fakt dával ovšem filozofům mnohem větší volnost myšlenek – už proto, že nebyli sami tak pevně nábožensky zainteresováni, nýbrž to byli vědci.Přesto i oni byli pochopitelně pronásledováni a jejich díla pálena – protože zpochybňování islámské ortodoxie, jež udržovala lid v bázni a poslušnosti, to se nemohlo líbit ani světským vládcům z Bagdádu, Egypta nebo vlastně odkudkoliv.

posted by sampron @ 2:20 PM

Vezměme si jen Piérra Abélarda – asi největšího křesťanského filozofa 1. poloviny 12. století. Jak uvidíme v příští kapitole, zabýval se také otázkou vztahu formy a látky (ostatně jako součást sporu o univerzálie), a mnohdy došel k podobným závěrům jako Avicenna. Přestože nikdy nebyla jeho filozofie tak odvážně vystupující proti všeobecně prosazovaným teologickým názorům, byl dvakrát odsouzen na církevním koncilu, donucen spálit své spisy a žít v ústranní.

posted by sampron @ 11:31 AM

Úroveň islámské vědy

a zejména znalost díla antických filozofů umožnila arabským myslitelům přelomu 1. a 2. tisíciletí dospět k závěrům, ke kterým evropská filozofie došla mnohdy až v renesanci. Celý Avicennův systém je ovšem v mnoha ohledech nedokonalý a nedůsledný (problémy s predestinací, nejasná otázka postmortality duše, apod.) a s daleko větší precizností ho potom dopracoval o dvě století později Averroes. To ovšem nic nemění na tom, že právě tito dva filozofové měli velký vliv na evropskou pozdně středověkou (a hlavně ranně novověkou) metafyziku a filozofii založenou na vědeckých základech. Není divu, protože z křesťanské filozofie, která byla podřízena teologii (ostatně ji provozovali jen osoby v duchovním stavu), vycházet nešlo.

posted by sampron @ 2:02 PM

Tím jsem snad ve stručnosti shrnul Avicennovo kosmologické uspořádání světa (vycházel jsem při tom ze sekundární literatury [1] od Egona Bondyho). Jak k němu mohl člověk v jeho době vůbec dospět? Už na první pohled je patrné, jak pečlivě oddělil Avicenna Boha od tohoto světa. Něco takového by bylo v tehdejší době v křesťanské Evropě naprosto nemožné. Veliký arabský (či spíše perský) filozof byl totiž také významným vědcem (rovněž pojem v tehdejší Evropě prakticky nepoužitelný).

posted by sampron @ 1:01 PM

On totiž způsobuje to,

že když nějaká forma nalezne k sobě vhodnou látku, vzniká konkrétní věc. Avicenna říká, že „hmota sama je bez počátku, ale to co je z hmoty, je stvořeno v čase“.
Dále Avicenna pracuje s pojmem Univerzální příroda (ta je tvořena už První nejvyšší Duší) a ta uvádí do pohybu Univerzální živel. Ten se směrem dolů (k nižším emanacím) zakaluje a v našem světě už nepřijímá nebeské formy, nýbrž se stává substrátem světa – hmotou, jak ji známe my. Prioritu má v této teorii forma, ovšem hmota je principem individuace a přijetí formy předchází svým míšením (tady přebírá Avicenna od Aristotela – tedy v podstatě od Empedokla – princip míšení čtyř základních živlů). Její míšení se děje pod kauzálním vlivem Duší planetárních sfér.

posted by sampron @ 1:27 PM

Vznikají dvě řady hierarchií:

Inteligencí a jejich Duší. Celý kosmos tedy podle něj vzniká díky kontemplacím Inteligencí a je poháněn láskou Duší (u Aristotela má látka jakoby touhu po formě).
Teprve poslední Desátá Inteligence (sféra Měsíce) nemá již sílu dát vzniknout další Inteligenci – místo toho dává vznik tomuto našemu světu a řídí ho. Dává vznik jednotlivým duším a z jeho „stínu“ vzniká skutečná hmota. Desátou sféru nazývá Avicenna Aktivním Intelektem, který hraje v jeho systému důležitou roli.

posted by sampron @ 11:14 AM

K tomu všemu

potřebuje emanační koncepci stvoření. Prvním článkem je tu První inteligence, která však není emanací nýbrž jen sebemanifestací boží, je všech směrech rovna Bohu, až na to, že má příčinu. První inteligence může poznat podstatu Boha a také dává vznik Druhé inteligenci, Duši nejvyšší nebeské sféry a kontempluje podstatu sebe samé jakožto čiré možnosti (éterické tělo).Každá další emanace (Druhá inteligence, Třetí …) emanuje pak vždy trojici: Inteligenci nižšího řádu, duši dotyčné sféry a éterické tělo této sféry. To jde od „nadnebesí“ přes sféru stálic po sférách planetárních až k Měsíci. Je velmi zajímavé, že tímto způsobem vypracoval vlastně řešení jednoty kosmu dříve, než byla poznána přírodovědecky (vlastně až Newtonem).

posted by sampron @ 2:19 PM

Avicennův metafyzický systém

V první části této kapitoly zhruba popíšu Avicennovu koncepci bytí a stvoření a v druhé části se budu zabývat důvody a souvislostmi, které mu umožnily tento systém v soudobých podmínkách vytvořit.
Avicenna vycházel stejně jako skoro všichni středověcí filozofové z Aristotela – což v jeho době znamenalo (na blízkém východě) z Aristotelovy novoplatónské interpretace.
2. Vychází z rozdělení jsoucna na nutné a možné, přičemž nutný je jedině Bůh – nemá příčinu, tzn. že je nutně existující. On sám je potom „první příčinou“ (viz Aristoteles). Dále pokračuje podle principu kauzality v myšlení, kde se příčina nutně pojí s účinkem, proto lze z existence Boha vyvodit nutnou existenci světa (samozřejmě ne takto přímo a jednoduše).

posted by sampron @ 12:46 PM

Oba dva měli možnost

ve své filozofii navázat na myšlenky svých předchůdců – nestáli na počátku, přesto jsou oba dva autory vlastního filozofického systému, který však nebyl ani ukončeným řešením problému, a proto měl své další významnější pokračovatele i odpůrce, takže byl překonán (v islámu jednoznačně Averroesem, v křesťanství např. Tomášem Akvinským).Stručně shrnuto oba dva stojí zhruba uprostřed středověké filozofie ve svém prostředí.
Filozofické problémy islámu se od křesťanských v mnohém odlišovaly, ale měly i mnoho společných znaků. V této práci se pokusím najít důvody těchto odlišností i shodností.

posted by sampron @ 2:18 PM

Nastává období

prudkého rozvoje států západní Evropy, zatímco blízký Východ se pomalu dostává do rukou Turků a přichází stagnace (a později úpadek) islámské kultury a hlavně filozofie, jejímž posledním důležitým představitelem byl Averroes (Ibn Rušd), který zemřel roku 1198.
To všechno je jedním z důvodů, proč jsem za představitele vrcholné středověké filozofie dvou různých kultur vybral právě Avicennu (v originále Ibn Síná, dále se přidržím latinské verze jeho jména) a Piérra Abélarda, kteří jsou od sebe vzdáleni zhruba jedno století.

posted by sampron @ 10:12 AM

Srovnání filozofických problémů vrcholného středověku islámské a křesťanské filozofie na příkladu Avicenny a Abélarda

Pod pojmem vrcholný středověk si lze v různých kulturách představit různá období. Arabská islámská kultura byla nepochybně na svém vrcholu na přelomu 10. a 11. století. Úroveň arabské vědy, umění, teologie i filozofie tehdy zcela jasně převyšovala Evropu, kde se teprve začaly tvořit zárodky budoucích státních útvarů a křesťanství se pomalu šířilo z jihu na sever a jen postupně se usazovalo pevně v lidských myslích. O století později se ale situace začíná pomalu obracet a pod vlivem křížových výprav i španělské reconquisty začíná Evropa postupně upevňovat svoji mocenskou pozici a vnímat kulturní a intelektuální vlivy z arabského světa.

posted by sampron @ 12:52 PM

Aby vyhověl svým náboženským povinnostem, měl by se muslim pětkrát denně modlit v určenou dobu, k čemuž nepotřebuje žádný zvláštní prostor. Jednou týdně, v pátek, má muž jít do mešity k velké obřadní modlitbě (viz salát). Podlaha musí být čistá, nebo se zakryje šátkem nebo koberečkem (viz modlicí koberec). Při modlitbě je obrácen k Mekce (viz kibla). Před každou modlitbou je třeba vykonat rituální umývání, aby modlitba byla platná. V koránu nejsou stanoveny pro muslimy žádné zvláštní daně, jen by měl odevzdat určité procento majetku jako almužnu. Za prvních muslimských států se tato almužna měnila stále více v daň, kterou dostával stát, teoreticky příslušný pro spravedlivé další rozdělování. Dar almužny je v islámu velmi rozšířen a je náboženskou povinností. Poslední povinností muslima je pouť do Mekky (viz hadždž), která je nejvyšším cílem každého muslima a na niž šetří po celý svůj život; závazná je jen pro toho, kdo disponuje příslušnými peněžními prostředky.

posted by sampron @ 12:56 PM

Čtvrtá sunnitská škola

se řídí podle učení Ahmada ibn Hanbala a vyznačuje se zvláště rigorozním postojem v kultovních a dogmatických otázkách. Dnes tvoří hanbalovci nejmenší ze škol a jsou rozšířeni na Arabském poloostrově, v Sýrii a v Iráku. Rozšíření a početní síla různých škol jsou podmíněny historickým vývojem a nahodilostmi a neurčují jejich vliv v islámské společnosti. Islámští právníci, kteří usilují o pozitivní zákonodárství, dnes používají všechny školy při formulaci právního názoru. Oficiální soudnictví nezasahuje do nauky o náboženských povinnostech, která byla pevně stanovena v koránu, závazně pro všechny muslimy (viz pět sloupů islámu). V protikladu k židovství redukuje islám různé příkazy a zákazy na několik málo; tak jsou zákazy jídel omezeny hlavně na vepřové maso, krev a alkohol.

posted by sampron @ 1:35 PM