Je to nejstarší
historická budova jižní Afriky. Má hvězdicovitý půdorys a je opevněna pěti baštami, jež nesou názvy holandských oblastí: Oraňsko, Leerdam, Nasavsko, Buren, a Catzenellenbogen. Zámek Dobré naděje byl sídlem guvernéra a uchoval se až do dnešních dob jako historický památník počátků koloniálního panství. Malá holandská osada stále rostla. Stěhovali se sem propuštění vojáci i námořníci a k jejich službám byli dováženi otroci z Angoly.
Posádka jedné z holandských lodí,
která v té době ve Stolové zátoce ztroskotala si vybudovala na pobřeží sídlo a zvolila si jako svého starostu Jana van Riebeecka. Ten vyhlásil zásadu žít v míru s domorodci, aby mohl holandským lodím a jejich posádkám obstarávat pitnou vodu a potraviny. Dne 6. dubna 1652 vztyčil van Riebeeck pod Stolovou horou holandskou vlajku a zabral toto území pro Holandskou východoindickou společnost.
Deset let neúnavného úsilí věnoval van Riebeeck a jeho druhové tomu, aby v Kapsku posílili svoje a holandské pozice, a nakonec se jim to podařilo. S velkým vypětím sil vybudovali pevnost a kolem ní zemní val. Ten byl později nahrazen valem kamenným a pevnost přeměněna v zámek, který se dnes jmenuje zámek Dobré naděje.
Britské a holandské lodi po doplnění zásob pitné vody, potravin a paliva mířily z Kapska přímo na severovýchod, k indickým a indonéským břehům a nezajížděly do Mosambiku jako lodě portugalské.
Po více než padesát let se snažili Angličané a Holanďané vybudovat ve Stolové zátoce společnou základnu pro zásobování lodí čerstvou zeleninou, ovocem a vodou, ale vzájemná nesmiřitelnost jim nikdy nedovolila tyto plány uskutečnit. Právě naopak, vleklé spory se vystupňovaly až do anglicko-holandské obchodní války.
Zalození Kapského mesta
První zprávy o jižní Africe přinesli do Evropy Portugalci, kteří za bouře ztroskotali u jihoafrických břehů a zachránili si pouhé životy. Trosečníci navázali komunikaci s domorodci a snažili se od nich získat potraviny a pitnou vodu po dobrém či po zlém.
Pro Portugalce nemělo toto území až tak velký význam, protože zásobovali své lodi z Mosambiku odkud jejich koráby pluly dále do Indie. Hlavními návštěvníky pobřeží pod Stolovou horou se stali už koncem 16. století Angličané a Holanďané, v jejichž zemích se vytvořily koloniální společnosti pro rozvoj obchodu s Východem.
Po prvních mořeplavcích
a objevitelích brzy následovalo mnoho korábů s obchodníky. Po dlouhá staletí pluly lodi přeplněné nesmírným bohatstvím koření, zlata a drahokamů z Asie a východní Afriky kolem mysu Dobré naděje do Evropy a velké zisky končívaly v pokladnicích královského dvora v Lisabonu.
Pobřeží Afriky asi v délce 5000 km bylo zakresleno do námořních map a jeho významná místa, výběžky, mysy, zálivy a zátoky byly pojmenovány podle svatých nebo podle význačných Evropanů. Nejdůležitější byla zátoka svatého Blažeje, později přejmenovaná na Mossel Bay. Portugalské lodi tam nabíraly pitnou vodu a čerstvé maso.
V roce 1614
byl Jusuf, mladý mombaský sultán, přijat na vychování a vyškolení do města Góa v portugalské Indii. Roku 1630 se vrátil jako křesťan s portugalskou manželkou, avšak již v roce 1631 vedl vzpouru proti Portugalcům, během které byli křesťané pobiti. Zemřel jako muslim v roce 1637.
Největším přínosem Portugalců bylo zavedení nových druhů plodin, hlavně brazilských: kasavy (manioku), kukuřice, ovocných stromů a ořechů jako je guava, avokádové hrušky a oříšky kešu (plody ledvinovníku).
Římskokatoličtí misionáři měli zprvu určitý úspěch v některých částech jižní Afriky (v roce 1518 byl pro Angolu a Kongo ustanoven do hodnosti biskupa Afričan), ale v prostředí východoafrických měst,kde bylo islámské kulturní prostředí velice silné bylo na křesťanskou víru obráceno jen málo Afričanů. Ti, kteří ke křesťanství přestoupili, byli muslimy pronásledováni.
Výboje a katolické misie
Městské státy na východním pobřeží byly vždy součástí obchodní sítě, kontrolované ománskými Araby. Zboží přicházelo ze Středního východu, Indie a dokonce až z Číny. Aby Portugalci měli z tohoto obchodu zisky, museli města ovládat.
Po druhé námořní výpravě Vasco da Gamy do Indie (1502) začali dobývat území silou.V roce 1502 okupovali Sofalu, zřídili vojenskou základnu v Kilwě (1506) a vyplenili Mombasu. I další města dobyli s velkou krutostí. Protože však počet portugalských důstojníků a vojáků nikdy nepřesahoval několik tisíc, propukaly proti jejich vládě čas od času vzpoury.
Po téměř 300 let,
až do roku 1975, zůstal Mosambik jejich obchodní základnou.
Portugalci využívali východoafrické přístavy ke kotvení a opravám svých lodí, doplnění zásob a samozřejmě také k výnosnému obchodu. Obchodníci žili v osadách na pobřeží, kde jim afričtí vládci povolovali stavět sklady a pevnosti. V Mombase na východním pobřeží vybudovali na obranu proti Arabům Fort Jesús. Portugalští katoličtí misionáři zde obraceli na víru pohany. Za pohany Portugalci pokládali muslimy a dokonce i křesťany v Etiopii, kteří nepatřili k římskokatolické církvi.
Po sedmi letech
však Diaz s zjistil, že ne on, ale Vasco da Gama byl vybrán, aby vedl další velkou námořní expedici. Smířil se s tím a provázel Gamu na jeho slavné objevitelské plavbě do Indie až ke Kapverdským ostrovům, aby mu ukázal nejlepší cestu. Vasco da Gama obeplul roku 1497 mys Dobré naděje a objevil zemi, kterou nazval Natal, protože ji objevil o vánocích, to je v době oslav Kristova narození (natale). Pak připlul do východoafrických přístavů Mocambique, Mombasa a Malindi, kde se setkal s arabskými obchodníky a plavci. Jednoho z nich si najal jako lodivoda, přeplul pod jeho vedením Indický oceán a v květnu 1498 dosáhl indických břehů. Tím byla Afrika obepluta a zapojena do obchodních styků s Evropou a Indií.
Pronikali však ale dál, až konečně v roce 1490 dosáhl Bartolomeo Diaz nejjižnějšího místa Afriky a nazval , ho Bouřlivým mysem. Portugalský král, který byl informován, že africké pobřeží, se za tímto mysem stáčí k východu a severovýchodu, přejmenoval později tento mys na mys Dobré naděje, protože jím končí africká pevnina a tím byla objevena mořská cesta do bohaté Indie.
Lodi
však pronikaly stále dál a dál. V roce 1460 připluli portugalští mořeplavci k břehům, u nichž prý slyšeli řev Ivů. Proto bylo toto pobřeží nazváno Sierra Leone, to je Lví hory. V roce 1471 se dostali k břehům dnešní Ghany a založili tam první pevnost, kterou nazvali EI Mina,
to znamená Důl, protože v okolí získali velké množství zlata. Hned v příštím roce
objevili ostrov zvaný dnes Macias Nguema a po dvou dalších letech překonali poprvé rovník. Tím zahájili objevy na jižní polokouli, kde roku 1482 objevili ústí mohutné řeky domorodci zvané Zair (mořeplavci ji však pojmenovali Kongo).
Plavby portugalských
a jiných moreplavcu
Teprve roku 1434 první odvážný mořeplavec jménem Gil Eannes pronikl za mys Bojador a o devět let později Niiňo Tristuo dosáhl Bílého mysu (Cabo Blanco). Další objevy už na sebe nedaly dlouho čekat. V roce 1446 byl objeven Zelený mys (Cabo Verde), 1447 Azory, 1455 Kapverdské ostrovy a hned nato Senegambie. Tak byla konečně obepluta neprůchodná Sahara a umožněny přímé styky s černošskými říšemi pověstnými pohádkovým množstvím zlata.
Plavby byly podporovány princem Jindřichem (1394-1460), který ve městě Sarges na jihu Portugalska založil věhlasnou školu, v níž odborníci vyučovali mořeplavbě, konstrukci map a používání námořních přístrojů. Škola měla i rozsáhlé sbírky námořních map a mořeplaveckých pomůcek. Každým rokem vysílal princ Jindřich nejméně jednu výzkumnou námořní expedici, tím si od historiků vysloužil přídomek Mořeplavec.
Zpočátku se portugalští plavci drželi pobřeží, brzy se však odvážili i na širé moře. Roku 1419 objevili ostrov Madeiru. Dlouho se však báli proniknout za mys Bojador, který vybíhá z africké pevniny daleko do moře. Obávali se, že by po obeplutí tohoto mysu spadli přímo do pekel a uškvařili se. V jejich dobách se totiž věřilo, že Země je deska obklopená mořem a peklem.
Afričané
jsou v Africe již od pradávna, je to jejich světadíl, a proto jsou neradi, když se jim ho někdo snaží ovládnout. Není se ani čemu divit: cizinci, kteří do Afriky přicházeli, se většinou snažili zmocnit se jejího bohatství a zotročit její obyvatelstvo.
Po plavbách Féničanů, Řeků, Římanů a Arabů došlo ve 14. století k systematičtějšímu zkoumání afrického pobřeží Evropany. Jako první zahájili velké zeměpisné objevy Portugalci. Ze zpráv arabských učenců věděli, že zlato a jiné bohatství přivážené do Evropy pochází z jižních zemí, a tak se je portugalské lodi vypravily hledat.
Pro Evropany
byla Afrika po velmi dlouhou dobu neznámým světadílem. Nevědělo se ani jaký měla tvar. Ještě asi před 600 lety znali Evropané jenom severní pobřeží v jižní části Středozemního moře.
Klaudios Ptolemaios, který žil v Alexandrii ve 2.stol. n.l., uveřejnil mapu Afriky. Nebyla to dokonalá mapa, ale po celá staletí žádná lepší neexistovala. Nejvíce věděli o Africe Arabové, kteří prozkoumali severní a východní pobřeží. Ibn Battúta, marocký Berber, který žil ve 14. století, psal o svých cestách do Egypta, východní a západní Afriky (a také do Indie a do Číny).
Polokočovní Berbeři, kteří žili v saharské poušti na okrajích těchto dvou římských provincií, byli pravděpodobně využíváni Římany jako zdroj informací a zprostředkovatelé při obchodu s černým obyvatelstvem, žijícím na jih od Sahary. Skalní kresby staré 2000 let zobrazující povozy tažené koňmi, dokazují existenci obchodních cest mezi pobřežím a africkým vnitrozemím.
