Nkrumah
strany (kterou Nkrumah identifikuje v Ghaně s Convention Peo-ple's Party) a jako nutný předpoklad obsahuje zničení kolonia-lismu včetně boje proti neokolonialismu. Tento boj analyzuje Nkrumah v pojmech „hmoty jako množství sil v napětí"
V koloniální situaci existují síly, které mají sklon podporovat ko-lonialismus, podporovat ty politické vazby, prostřednictvím kterých k sobě kolonialistická země poutá své kolonie s primárním cílem upevnění a rozvoje svých ekonomických výhod. Kolonia-lismus vyžaduje vynaložení úsilí a velká část tohoto úsilí se spotřebovává na potírání progresivních sil, sil. které se snaží bojovat
Negativní akce pak v souladu s tím představuje souhrn sil. které se snaží o prodloužení koloniálního podrobení a vykořisťování. Pozitivní akce je revoluční a negativní akce je reakční."
* proti tomuto útlaku přítomném v podnikání hrabivých jednotlivců . a tříd, jehož prostřednictvím silní egoisticky prosazují své zájmy ' na úkor slabých.
consciencismus
Metafyzika i etika consciencismu se, podle Nkrumaha, shoduje s tradičním africkým pohledem na svět:
Filosofický consciencismus se shoduje s tradičním africkým světonázorem v mnoha ohledech, a tak splňuje jednu z podmínek, které si předsevzal. Obzvláště se shoduje s tradiční africkou myšlenkou absolutní a nezávislé existence hmoty, s myšlenkou jejích mocností samopohybu, jak jsme ji vysvětlili, s myšlenkou katego-riální konvertibility a s myšlenkou založení ústředních zásad etiky v přirozenosti člověka.
Poukazem na shodu mezi tradiční africkou společností a jejími názory na svět Nkrumah předjímá námitky oponentů, kteří mu mohou vyčítat napodobování západních filosofických a politických myšlenek a na nich založených společenských systémů, jako je socialismus. Nkrumah totiž nezůstává u etiky, nýbrž dále vyvozuje z etiky politickou koncepci:
Když existuje ve společnosti množství lidí a akceptujeme, že s každým člověkem musíme jednat jako s účelem o sobě, nikoli pouze jako s prostředkem, uskuteční se přechod od etiky k politice. Politika se stává reálnou, protože musí být vytvořeny instituce, které by usměrňovaly chování a činy tohoto množství lidí ve společnosti takovým způsobem, aby byla zachována fundamentální etická zásada původní hodnoty každého jednotlivce. Filosofický consciencismus proto nastiňuje politickou teorii a společensko-politickou praxi, které společně usilují o zajištění efektivity ústředních zásad etiky.
Tato výsledná politická koncepce je socialismus. Vylučuje vykořisťování a podřízení jedné společenské třídy druhé: „Vykořisťování a podřízení jedné třídy druhou jsou jedno jako druhé v rozporu s consciencismem."Zahrnuje plánovaný rozvoj, podporu „positive action"140 ze strany masové politické
„Pozitivní akce představuje souhrn sil usilujících o společenskou spravedlnost cestou zničení oligarchického vykořisťování a útlaku.
Labels: filosofie
Hmota
je jedna ve svých rozličných projevech. Pokud je hmota jedna, vyplývá z toho, že existuje spojnice mezi jakýmikoli dvěma projevy hmoty. Základní jednota hmoty, přes její odlišné projevy, dává vznik egalitarianismu. V podstatě je člověk jeden, neboť všichni lidé mají podle materialismu týž základ a vznikají z téže evoluce. To je objektivní založení egalitarianismu.
Nkrumah vyvozuje, že „ústřední etická zásada filosofického consciencismu je jednat s každým člověkem jako s účelem o sobě a ne pouze jako s prostředkem" , který se shoduje s kate-goriálním imperativem Kantovým, ovšem je založen jinak, jak Nkrumah upozorňuje. Z egalitarianismu vyplývají také ostatní etické zásady a tím je zajištěna jejich obecnost a objektivita.
Roku 1947 se vrací do Ghany, kde se stává generálním tajemníkem nově založené strany United Gold Coast Convention (UGCC), vedenou J. B. Danquahem, avšak brzy se s touto stranou názorově rozešel a založil vlastní Convention People^ Party (CPP), která stála v čele boje za nezávislost. Ta byla dosažena roku 1957 a stát se přejmenoval na Ghanu, roku 1960 byl Nkrumah zvolem prezidentem republiky. Nkrumahův režim trpěl ekonomickou nestabilitou a okolo Nkrumaha samého, přezdívaného „Osagyefo" („Zachránce"), se rozvinul kult osobnosti, Nkrumah se vyhlásil prezidentem na doživotí (1964), zakázal veškerou politickou opozici a - po dvou pokusech o atentát posedlý vlastní bezpečností - vybudoval vysoce kvalitní tajnou policii a prezidentsku ochranku, což popuzovalo špatně vybavenou a placenou armádu a policii.
Roku 1966 byl během Nkrumahovy oficiální náštěvy Cíny Nkrumahův režim svržen v puči vedeném plukovníkem Eman-nuelem Kwasi Kotokou. Nkrumah se uchýlil do Guineje, kde byl
89
Sekou Tourém jmenován ko-prezidentem Guineje. Nkrumah zemřel nemocen v rumunské Bukurešti 27. dubna 1972126.
Kwame Nkrumah je autorem celé řady děl: Towards Colo-nial Freedom (kniha pochází z let studií v USA (1935-45) a vyšla krátce po Nkrumahově přesídlení do Londýna; znovu 1962);
Filosoficky nejvýznamnější je Nkrumahovo dílo Consciencism, kde Nkrumah usiluje o metafyzický podklad svých politických koncepcí. Paulin Hountondji, ve své kritice Nkrumahovy koncepce, odvozuje volbu pojmu „consciencism" od klasického
chápání vědomí v západní filosofii, kde „vědomí" vždy označovalo jednotící instanci. „'Consciencismus' je ovšem filosofií vědomí, v onom velmi přesném smyslu, že usiluje o obnovu jednoty afrického vědomí"Sám Nkrumah definuje „consciencism" takto:
(...) [CJonsciencism is the map in intellectual terms of the disposition of forces which will enable Afričan society to digest the Western and the Islamic and the Euro-Christian elements in Africa, and develop them in such a way that they fit into the Afričan personality. The Afričan personality is itself defined by the cluster of humanist principles which underlie the traditional Afričan society. Philosophical consciencism is that philosophical standpoint which, taking its start from the present content of the Afričan conscience, indicates the way in which progress is forged out of the conflict in that conscience.129
Consciencismus je intelektuální mapou uspořádání sil, které umožní africké společnosti strávit západní, islámské a evropsko-křesťanské prvky v Africe a rozvinout je takovým způsobem, že budou ladit s africkou osobností. Africká osobnost je pak definována souborem humanistických zásad, které jsou v základu tradiční africké společnosti. Filosofický consciencismus je ono filosofické stanovisko, které vychází ze současného obsahu
128 Paulin J. Hountondji, Sur la "philosophie africaine". Critique de 1'ethnophilosophie, str. 204.
129 Kwame Nkrumah: „Consciencism", in: Emmanuel Chukwudi Eze (ed.), Afričan Philosophy. An Anthology, Blackwell Publishers, Mal-den, Massachusetts, Oxford 1998, str. 81-93, cit. ze str. 81.
91
afrického vědomí a značí cestu, kterou vznikne z rozporu v tomto vědomí pokrok.
Za základ consciencismu klade Nkrumah materialismus. A upřesňuje:
The minimum assertion of materialism is tne absolute and independent existence of matter. Matter, however, is also a plenům Xs of forces which are in antithesis to one another. The philosophical *,, i point of saying this is that matter is thus endowed with powers of ,.,. self-motion.130
.y; Minimální tvrzení materialismu je absolutní a nezávislá existence ;, hmoty. Avšak hmota je také množství sil, kreré jsou jedna vůči j f druhé v antitézi. Když toto říkáme, znamená to filosoficky, že hmota je tak nadána mocnostmi samopohybu.
Schopností samopohybu zakládá Nkrumah redukci duchovna na hmotu, čímž ovšem Nkrumah zamýšlí vyčlenit prostor duchovním jsoucnům ve své filosofii. Jeho chápání materialismu nevylučuje existenci duchovních jsoucen, pouze tvrdí, že jsou beze zbytku redukovatelná na hmotu. To má význam zejména ve vyvarování se ateismu:
Philosophical consciencism, even though deeply rooted in materialism, is not necessarily atheistic.131
Filosofický consciencismus, ačkoli je pevně zakořeněn v materialismu, není nutně ateistický.
Kwame Nkrumah: „Consciencism", str. 81. 131 Kwame Nkrumah: „Consciencism", str. 84.
92
Mysl je také převeditelná na hmotu: „základní mysli nejsou nic jiného než činná hmota" („rudimentary minds are nothing but active matter")132, a působení mysli a těla na sebe navzájem lze vysvětlit prostřednictvím pojmu kategoriální konverze:
In philosophical consciencism (...) the interaction of mind and body is accepted as a fact. The philosophical perplexity which darkens this interaction is removed by the demonstration of the possibility of categorial conversion.133
Ve filosofickém consciencismu je interakce mysli a těla brána jako fakt. Filosofický zmatek, který zatemňuje tuto interakci, je odstraněn prokázáním možnosti kategoriální konverze. ,,
(¦¦¦Vil '"'i
Na hmotu lze převést i veškeré smyslové kvality: uh.íum;j
Behind any qualitative appearance, there stands a quantitative dis-position of matter, such that the qualitative appearance is a sur-rogate of the quantitative disposition. (...) In generál, sensations and perceptions are sensory surrogates of quantitative dispositions of matter. All natural properties, whatever property is discernible by medium of one sense or more, are nothing but sensory surrogates of quantitative dispositions of matter.134
Za každým kvalitativním jevem je kvantitativní uspořádání hmoty, takže kvalitativní jev je surogát tohoto kvantitativního uspořádání. Obecně vzato, smyslové vnímání a počitky jsou smyslové surogáty kvantitativních uspořádání hmoty. Veškeré přirozené vlastnosti, jakákoli vlastnost, kterou lze zjistit prostřednictvím
12 Kwame Nkrumah: „Consciencism", str. 84 Kwame Nkrumah: „Consciencism", str. 85 Kwame Nkrumah: „Consciencism", str. 85
mínAA íK«/.viivJ'
93
jednoho nebo více smyslů, nejsou ničím jiným než smyslovými surogáty kvantitativních uspořádání hmoty.
Také čas a prostor jsou „nereálné", protože primární realitou je hmota. Vlastnosti prostoru a času jsou opět odvozené katego-riální konverzí od vlastností hmoty.
Na tomto metafyzickém základě staví Nkrumah svou etickou a politickou koncepci. Neboť materialismus nutně ústí v egalita-rianismus v sociální rovině:
Egalitarianism is based on the monistic thesis of materialism. Matter is one even in its different manifestations. If matter is one, it follows that there is a routě connecting any two manifestations of matter. (...) It is the basic unity of matter, despite its varying manifestations, which gives rise to egalitarianism. Basically, man is one, for all men háve the samé basis and arise from the samé evolution according to materialism. This is the objective ground of egalitarianism.135
Egalitarianismus se zakládá na monistické tezi materialismu.
svahil
Odvoláním se na svahilskou tradiční moudrost, zachycenou v lidových příslovích, Nyerere samozřejmě posiluje vazbu svých myšlenek na existující tradici, vytváří v lidové moudrosti podpůrný argument pro svá tvrzení.
Kwame Nkrumah (pokřtěn Francis) se narodil ve vesnici Nkroful ve Nzimě v tehdejším Zlatém pobřeží. Přesné datum jeho narození není známé, ale udává se datum jeho římsko-katolického křtu: 21. září 1909. Získal kvalifikaci učitele na Prince of Wales College v Achimotě a v letech 1935-45 studoval ve Spojených státech, kde získal titul bakaláře a magistra věd v ekonomii a sociologii na Lincoln University (1939), titul bakaláře teologie v Lincoln Theological Seminary
88
(1942) a titul magistra věd v pedagogice a magistra filosofie na University of Pennsylvania (1945). Započal práci na doktorátu, který' však nikdy nedokončil. V roce 1945 přesídlil do Londýna, kde navázal styky s Dr. Hastingsem Kamuzu Bandou. Ten organizoval schůzky afrických intelektuálů v Londýně, na nichž se setkávali budoucí leadeři a významní politici nezávislých afrických států - Kenneth Kaunda, Jomo Kenyatta, Joshua Nkomo, Julius Nyerere, Kojo Botsio, Harry Nkumbula a další. Spolu s Georgem Padmorem, antilským spisovatelem a so-cialistickým agitátorem, byl Nkrumah tajemníkem pátého panafrického kongresu v Manchestru roku 1945, jemuž předsedal W. E. B. Du Bois.
Jedním z nejvíce socialistických výdobytků naší společnosti byl pocit bezpečí, který dávala svým členům, a obecná pohostinnost,
na kterou se mohli spoléhat. Avšak dnes se příliš často zapomíná, že základem tohoto velkého socialistického výdobytku bylo toto: že bylo samozřejmé, že každý člen společnosti - vyjímaje pouze děti a slabé - přispíval svým řádným dílem úsilí k tvorbě jejího bohatství.
Ti z nás, kteří hovoří o africkém způsobu života a - zcela oprávněně -jsou hrdí na tradici pohostinnosti, která je její tak významnou součástí, by udělali dobře, kdyby si vzpomněli na svahil-ské rčení: „Mgeni siku mbili; siku ya tatu mpe jembe", tedy, „Jednej se svým hostem jako s hostem dva dny; třetí den mu dej motyku!"
Afričanovi je vlastní forma společenského zřízení, kdy jdou ,jeden za všechny, všichni za jednoho", kdy všichni pracují a snaží se o společné dobro. Takové zřízení nepřipouští zahálku a společnou prací posiluje vazby mezi svými členy. Tyto vazby je třeba posilovat zejména v době budování nového národa po osvobození od kolonialismu jakož i zdůrazňovat dobro, které přinášejí.
Evropský socialismus se zrodil ze zemědělské revoluce a z průmyslové revoluce, která jí následovala. Prvá zplodila společenské třídy „vlastníků pozemků" a „bezzemků"; druhá vytvořila moderního kapitalistu a průmyslový proletariát.
Tyto dvě revoluce zasely sémě sváru do společnosti, a nejen že se evropský socialismus zrodil z tohoto sváru, nýbrž jeho apoštolově tento svár samotný posvětili na filosofii. Evropský socialista nemůže myslet svůj socialismus bez jeho otce - kapitalismu!
Tím vyřazuje Nyerere ze svého chápání socialistické politiky teze o třídním boji a namísto něj staví svou představu o „tribál-ním socialismu", v němž vyrostl:
Základ - a cíl - afrického socialismu je rozšířená rodina.
„Ujamaa" neboli „rodinnost" vystihuje náš socialismus. Stojí proti kapitalismu, který se snaží vystavět šťastnou společnost na základě vykořisťování člověka člověkem; a stojí stejně tak proti doktrinárnímu socialismu, který se snaží vystavět svou šťastnou společnost na filosofii nevyhnutelného sváru mezi lidmi.
My, v Africe, nepotřebujeme být „obráceni" k socialismu, jako nepotřebujeme být „učeni" demokracii.
Představa Nyerereho
o socialismu je typickým příkladem idealizace africké minulosti a tradiční společnosti, společnosti bez hromadění majetku a vykořisťování člověka člověkem, společnosti žijící v idylické bezčasovosti a bezstarostnosti - takto nastínil Nyerere svou vizi „afrického socialismu" v článku „Ujamaa - The Basis of Afričan Socialism", který vyšel roku 1962 jako pamflet strany TANU:
Je-li společnost organizována tak, že dbá na své jednotlivce, potom, pokud má vůli pracovat, nemusí se žádný jedinec v této společnosti bát toho, co se mu stane zítra, nebude-li hromadit bohatství dnes. Společnost sama by se měla postarat o něj nebo o jeho vdovu nebo o sirotky po něm. To je přesně to, co se v tradiční Africe dařilo. Přírodní katastrofa přinesla hladomor, avšak přinesla ho všem - „chudým" i „bohatým". Nikdo nehladověl, ani z nedostatku jídla ani z nedostatku lidské důstojnosti, protože by postrádal osobní bohatství; mohl se spolehnout na bohatství vlastněné společenstvím, kterého byl členem. To byl socialismus. To je socialismus.
V roce 1985
se Nyerere vzdal funkce prezidenta, avšak až do roku 1990 zůstal předsedou jediné politické strany v zemi - Cháma cha Mapinduzi (CCM - Revoluční strana). Nyerere zemřel 14. října 1999 v Londýně na leukémii. Byl nazýván „Mwalimu" - svahilsky „učitel", vzhledem ke své původní profesi, avšak i k vysoké úctě, jíž se těšil.
Pokus o hospodářskou a politickou dekolonizaci byl v případě Tanzanie spojen i s nebývalé úspěšnou dekolonizaci jazykovou: svahilšina, která mohla navazovat na dlouhou tradici existence jako nadkmenový dorozumívací jazyk prakticky v celé východní Africe, se stala státním jazykem a vytlačila částečně nebo úplně angličtinu z mnoha oblastí správy a školství. Tan-zanijský socialismus je znám pod svahilským označením „ujamaa", které původně znamená „spojenectví, bratrství" a je utvořeno jako abstraktum od slova ,jamaa", které znamená „společnost, společenství, rodina".
Tanzanijský socialismus je spojen s několika klíčovými pojmy. Jedním je „kujitegemea", anglicky „self-reliance", míněna je hospodářská (zejména zemědělská) soběstačnost tanzanij-ského státu. Nyerere usiloval o to, aby se zemědělství Tanzanie vyhnulo pěstování monokultur, a tedy závislosti celého hospodářství na dané žádanosti jediného produktu na světovém trhu.
Další je pojem „vijiji vya ujamaa", tedy „socialistické vesničky" - vesnice, kam byli přesídlováni obyvatelé vesnic a které měly být umístěny v dosahu dopravních tepen, aby se tak lépe zorganizovala zemědělská výroba a byla umožněna i lepší společenská kontrola a organizace. Přesun obyvatelstva do naplánovaných vesniček se setkal s velkým odporem ze strany vesničanů a nebyl hospodářsky úspěšný. Bylo přesídleno na 10 miliónů vesničanů a došlo při tom k mnoha krutostem, které jsou dodnes předmětem kritiky. Popis degenerace moci našel působivý obraz v tanzanijské literatuře121.
Dospívá tím
k určité formě socialismu, který ovšem zdůrazňuje své kořeny v tradiční africké společnosti a snaží se emancipovat od vnějšího ovlivňování bývalými koloniálními mocnostmi a hospodářské a kulturní závislosti na nich.
Toto osvoboditelské chápání socialismu je blízké i dalším africkým státníkům v období dosažení nezávislosti. Je pochopitelné zejména na pozadí soudobé situace ve světě, kdy hospodářská moc stále byla v rukou bývalých koloniálních mocností, tedy kapitalistických států, což dalekosáhle ovlivňovalo samozřejmě i politické dění v nových afrických státech (tzv. neokolonialis-mus, stav trvající dodnes). Tábor socialistických zemí jako protihráč kapitalistických mocností nabízel přitažlivé alternativy neokoloniální závislosti, které se konkretizovaly i v různých formách rozvojové pomoci. Krom toho se státníci snažili rovnostář-skou ideologií socialismu potlačit etnické a ekonomické rozpory nových afrických společností, odvolávajíce se zejména na tradiční africké společenské struktury a vyzdvihávajíce jejich příbuznost s myšlenkami socialismu. Socialismus byl tak chápán jako moderní forma tradiční africké organizace společnosti.
Takové chápání socialismu nalézáme i v myšlení Julia Nye-rereho, prvního prezidenta nezávislé Tanzanie (tehdy ještě jen Tanganyiky). Nyerere se narodil 13. dubna 1922 v Butiamě na východním břehu Viktoriina jezera v Tanganyice. Jeho otec byl náčelníkem malého kmene Zanaki. Nyerere absolvoval přípravu na povolání učitele na univerzitě Makerere v Kampale (Uganda),
tri roky učil a poté dostal vládní stipendium pro studium dějin apolitické ekonomie v Edinburku. Po návratu do Tanganyiky založil roku 1954 stranu TANU (Tanganyika Afričan National Union) a až do roku 1977 byl jejím předsedou. Po dosažení nezávislosti Tanganyiky v roce 1961 byl zvolen jejím prezidentem. V roce 1964 byl k Tanganyice připojen Zanzibar a vznikla Republika Tanzanie. Politický program Nyerereho spočíval ve snaze vybudovat socialismus na základě předpokládané původní africké pospolitosti a soustředil se zejména na rozvoj venkova.
Kenneth D. Kaunda
(narozen 1924) byl prezidentem Zambie a do afrického politického myšlení zavedl pojem „africký humanismus". Poté, co Zambie dosáhla roku 1964 nezávislosti, začal Kaunda, první prezident nového státu, od roku 1967 razit pojem „humanismus" jako ústřední pojem státní filosofie. „Humanismus" byl především úsilím o založení politiky na člověku jakožto na jednotlivci nedílně zasazeném ve společenském kontextu. Vycházel ze základních materiálních, duševních i duchovních potřeb a tuh člověka, které se snažil politicky zabezpečovat obzvláště vytvořením „egalitářské společnosti; to vyžaduje neso-beckost, připravenost k oběti, oddání a tvrdou práci ve prospěch obecného dobra společnosti"
Oruka
Takové dějiny jsou obestřeny mýty, které vysvětlují události v „Zamani". Ty pak objasňují dění v „Saša": „Lidé se stále ohlížejí na Zamani, neboť Zamani má základy, na kterých spočívá Saša a kterými je možné nebo by se mělo Saša vysvětlit."
Mbiti se shoduje s Kagamem v slučování kategorií místa a času v africkém myšlení. Obecně zdůrazňuje religiózní charakter afrického života a myšlení, kterým vysvětluje možnost působení duchů na svět žijících lidí a odmítání rozumění různým událostem pomocí pojmu náhody.
Mezi politickou filosofii zařazuje Odera Oruka díla afrických státníků, kteří se v době dosažení nezávislosti svých zemí snažili prosadit v politice alternativní, „africké" principy, které zachytili a teoreticky rozpracovali ve svých dílech. Nej\ýznamnější představitelé tohoto proudu, myšlenkově nejednotného, avšak soustředěného okolo pojmu „africký socialismus", patří Kenneth D. Kaunda, Julius Nyerere, Kwame Nkrumah a Leopold Sédar Senghor, zmínit můžeme i jména prezidenta někdejšího Zairu Mobutu Sese Seko a jeho koncepci „Authenticité".
Labels: filosofie
Tato časová orientace, rozvržena do dvou hlavních dimenzí přítomnosti a minulosti, převládá v africkém chápání jednotlivce, společenství a světa, které konstituuje oněch pět ontologických kategorií, jež jsme zmínili výše. Čas musí být prožíván, aby dával smysl nebo byl skutečný. Člověk zakouší čas částečně ve svém vlastním osobním životě a částečně prostřednictvím společnosti, která o mnoho generací předchází jeho vlastní narození. Jelikož to, co je v budoucnosti, nebylo prožito, nedává to smysl; tudíž to nemůže konstituovat časový úsek a lidé nevědí, jak to mají chápat - pokud to ovšem není něco, co spadá do rytmu přírodních jevů.
Namísto „numerických kalendářů" se řídí Afričan Jevovými kalendáři", v nichž se počítají jevy a události, které ustavují čas - lunární měsíce těhotenství, dny cesty atd.
Toto chápání času určuje i africké chápání dějin;
V tradičním africkém myšlení není pojem dějin pohybujících se „kupředu" k nějakému budoucímu vyvrcholení nebo ke konci světa. Jelikož budoucnost neexistuje dále než několik měsíců, ne-lze očekávat, že budoucnost kulminuje ve zlatém věku nebo ve
|: stavu věcí radikálně odlišném od toho, co je v Saša a v Zamani.
i Myšlenka mesiášské naděje nebo konečného zničení světa nemá v tradičním pojmu dějin místo. Proto nemají africké národy „víru
T v pokrok", myšlenku, že rozvoj lidských činností a výdobytků se
í; pohybuje od nižšího k vyššímu stupni.
Mbiti
Keňský filosofa teolog John S. Mbiti (nar. 1931) se také snažil uchopit odlišnou africkou ontologii. Africká ontologie zahrnuje pět kategorií: 1. Bůh, 2. duchové, 3. člověk, 4. zvířata a rostliny a 5. jevy a neživé předměty.
Jeden ze základních rozdílů mezi africkou a západní ontologii spočívá v africkém pojmu času, který se odvozuje od zkušenosti, od události, která ustaví čas, a je tak jiný než časové kontinuum Evropanů.
Čas je prostě sklad událostí, které se staly, které se dějí a které se nutně nebo bezprostředně stanou.
Časové chápání Afričanů se orientuje v rozvrhu minulost - přítomnost, pro které Mbiti zavádí, kvůli odlišení od evropského výkladu takových pojmů, svahilské termíny „Saša" (přítomnost, svah. „nyní") a „Zamani" (minulost, svah. „dříve"). V těchto časech se také pohybují různé formy duchů, např. nedávno zemřeli předci dosud patří k „Saša" a dá se s nimi komunikovat, zatímco dávno zemřelí předkové jsou v „Zamani" a žijící příbuzní s nimi mohou komunikovat jenom prostřednictvím nedávno zemřelých mrtvých.
Tento časový rozvrh zahrnuje pouze velmi krátkou budoucnost - zhruba dva roky. Mbiti tvrdí, že v afrických jazycích neexistují slova a výrazy pro „vzdálenou budoucnost". To vyplývá z odvození času od událostí:
Čas je dvourozměrný fenomén, s dlouhou minulostí, s přítomností a s takřka žádnou budoucností. Lineární pojem času v západním myšlení, s neomezenou minulostí, přítomností a nekonečnou budoucností je prakticky cizí africkému myšlení. Budoucnost je v něm téměř nepřítomná, protože události, které se v ní nacházejí, se ještě nestaly, neuskutečnily se, a nemohou proto konstituovat
čas.
kategorie kvantity,
kvality, relace, aktivity, pasivity, polohy a vlastnění113.
Toto schéma bylo některými mysliteli ztotožněno s chápáním bytí jako síly v díle Placida Tempelse. Janheinz Jahn píše:
Veškeré jsoucno, které nutně musí náležet jedné z těchto čtyř kategorií, však nesmíme chápat jako substanci, nýbrž jako sílu. Člověk je síla, všechny věci jsou síly, místo a čas jsou síly a „modality" jsou síly.
NTU je univerzální síla sama o sobě, která se však nikdy nevyskytuje odděleně od svých jevových forem muntu, kintu, hantu a kuntu. NTU je bytí samo, kosmická univerzální síla, kterou může z jevových forem abstrahovat jen moderní racionalizující myšlení.
Proti takové interpretaci se Kagame výslovně ohradil. Kritizuje Tempelsovo zobecnění - z kmene Lubů na všechny Bantuy, aniž by učinil rozsáhlá odpovídající zkoumání bantuských kmenů
a nesouhlasí s Tempelsovou charakteristikou bantuské filosofie jako dynamické: dynamičnost nebo statičnost jsou podle Kaga-meho pouze různé aspekty téhož bytí. Proto nelze směšovat Tempelsovo chápání síly a pojem ntu u Kagameho115.
Kinyarwanda
svého rodného jazyka Kinyarwanda stanovil čtyři základní kategorie bytí, které postavil proti deseti kategoriím Aristotelovým. Kagame vychází přitom z předpokladu, že existuje jednotné a neměnné kolektivní bantu ské myšlení, o jehož určení usiluje, avšak paralelně že lze veškerou evropskou filosofii převést na její základ, který představuje aristotelsko-tomistická fi-Bantuská Afrika. Po sedmnácti letech bádání vydal Kagame další rozsáhlé dílo, La philosophie Bantu compa-réeU], kde uvádí jazykovou podobu této filosofie v dalších ban-tuských jazycích.
Oproti deseti kategoriím Aristotelovým staví tedy Kagame kategorie čtyři : 1. (u)muntu, pl. (a)bantu - označení pro člověka, jsoucno obdařené inteligencí; 2. (i)kintu, pl. (i)bintu -označení pro věc, jsoucno bez inteligence, zahrnuje i zvířata a rostliny; tyto dvě kategorie stojí proti aristotelské kategorii „substance"; 3. (a)hantu - označení lokalizace v čase nebo prostoru; zahrnuje dvě aristotelské kategorie, čas a prostor; a 4. (u)kuntu - označení pro modalitu; zahrnuje zbývající aristotelské
1'Academie Royale des Sciences ďOutre-Mer, sv. XII, 1, Brussel 1956.
Alexis Kagame, La philosophie Bantu comparée, Presence Afri-caine, Paris 1976.
Označení z jazyka Kinyarwanda; jak je zřejmé, jde vždy o základ -ntu opatřený rozličnými předponami.
Ze vzájemného působení sil se odvozuje i bantuská etika. Jejím ústředním principem je snaha o posílení životní síly. Dobro je spojeno s jejím posilováním a zlo je zacíleno na její ničení. Ban-tuskou etiku, zakládající také právní normy, charakterizuje zřejmá souvislost a propojení s bantuskou ontologií.
Ničení života je narušování božího plánu. Muntu ví, že toto ničení života představuje vražedný útok proti svatosti ontologického pořádku. Destrukce života je tedy na prvním místě ontologickým proviněním, proto a poté je morálně nedovolená a konečně, na třetím místě, je právním pokleskem a zlem.
V tom vidí Tempels čistotu a neposkvrněnost přírodního člověka: „Bantuové jsou dosud dostatečně blízko přírodě, aby viděli vnitřní vztahy mezi právními pravidly, morálkou, přirozeným právem nebo řádem přírody a filosofií." Také právo se odvozuje z nutnosti obnovit pořádek sil a podle toho se právní úkony označují pojmy jako „obnova života" („Lebenswiederherstellung") a „ontologická očista"
Na Tempelsovo dílo navázal rwandský duchovní Alexis Ka-game (1912-1981). Ve své disertaci z roku 1955. La philosophie bantu-rwandaise de l'EtreUQ, Kagame na základě analýzy
Muntu
Vzájemné působení sil se pak odráží na jejich hierarchii, kterou je možné takovým působením ovlivnit. Bílý člověk je podle ban-tuských černochů obdařen větší životní silou než černoch, protože ovládl ve větší míře síly přírody. To mu zajišťuje vyšší postavení v hierarchii sil a tomu odpovídající autoritu u méně vyspělých národů.
Nejvyšší místo v hierarchii sil zaujímá mezi stvořenými bytostmi obecně člověk. Odtud se odvozuje hluboký humanismus, který Tempels bantuským národům připisuje.
Muntu je živoucí síla, osobní síla. Bantuové vidí v člověku živoucí sílu. onu bytost, která vlastní pravdivý, ryzí, nejvyšší život. Člověk je pro ně nejvyšší, nejsilnější, osobní síla mezi všemi ostatními viditelnými stvořenými bytostmi, totiž zvířaty, rostlinami a neživou přírodou. Tyto posledně jmenované (nižší) síly nemají ryzí, plný život, život vyšší a silnější, který nazývá muntu svým vlastním. Podle božího předurčení jsou tu pouze, aby byly nápomocné nejvyšší viditelné životní síle, člověku.
Labels: Muntu
ontologie
V rámci ontologie založené na chápání bytí jako síly pak dospívá Tempels k určení člověka (muntum) jako „určité rozumem a rozvažováním obdařené životní síly" a věcí (bin-tu) jako „rozumem neobdařených bytostí, neboli neživých sil"
Síly mohou na sebe navzájem působit, což vede k zesílení nebo oslabení některých z nich.Bantuské jazyky tvoří skupinu poměrně velmi podobných jazyků, kterými se mluví až na menší ostrůvky jazyků dalších skupin na téměř celém území Afriky jižně od rovníku. Jejich typickým znakem je systém jmenných tříd -jazyky mívají 10 až 20 jmenných tříd, vyjadřovaných zpravidla předponami (vzácněji příponami), které se přidávají ke jmennému základu a zařazují jej tím do určité jmenné třídy. Jednotlivé jmenné třídy mívají obecná sémantická určení, např. „třída lidí", „třída věcí" atd., aniž by ovšem tato určení postihovala bez výjimky všechna jména dané třídy. V mnoha bantuských jazycích se slovo „člověk" odvozuje od základu -ntu příponou mu-, tedy muntu. Ve svahilštině základ ztratil nosovku a předpona je slabičná nosovka w-, tedy mtu. Plurál bantu (svah. watu) se stal označením celé skupiny jazyků a národů. Základ -ntu se objevuje v řadě dalších slov s jinými předponami: tak např. (i)kintu, pl. (i)bintu (svah. kitu, pl. vitu) znamená „věc". S dalšími slovy se setkáme u Alexise Kagameho.
V pohledu Bantuů na bytí jsou stvořené bytosti více či méně jako stvořitel a tvor jedna s druhou v niterné spojitosti bytí. Podle Bantuů mohou od jednoho bytí k druhému, od jedné síly k druhé vycházet ovlivnění, ovlivnění bytí, která jsou více než čistě mechanická, chemická nebo psychická. U stvořených sil předpokládají Bantuové příčinné působení jedné síly na vnitřní bytostnou povahu, na přirozenost samu nějaké jiné síly. nějakého bytí. Jedna síla může tu druhou vnitřně posílit nebo oslabit. Znalost všeobecných zásad této činnosti je poznání přírody, filosofie, poznání přírodního bytí a na nejspodnější úrovni forem použití nic jiného než ban-tuská přírodní věda.
Pro černocha
není bytí nehybné, nýbrž je silou:
My máme statický pojem bytí, pojem bytí přírodních národů je dynamický. Mluví, žijí, jednají, jako by pro ně byla „síla" nutný prvek bytí samého. Věřím, že se dostavám blíže pravdě, když formuluji pojem bytí přírodních lidí takto: „Bytí je síla!"
Bytí je síla, síla je bytí. My myslíme pod pojmem bytí něco, „co je", oni „sílu, která je nebo existuje". Tam, kde my chápeme určité konkrétní bytosti účastné na bytí jako věci, které existují, vidí přírodní lidé konkrétní bytosti účastné na bytí jako síly, které existují.
Tyto síly jsou uspořádány v hierarchii: nejvýše je Bůh, potom lidské síly (síly duchů a zemřelých předků a žijících lidí), zvířecí, rostlinné a konečně pouze hmotné síly.
